předchozí
Co je pop-art?
Pop art pracoval s koncepcí přejímání námětů, motivů i technického zpracování předmětů denní potřeby. Pop-art se nechal ovlivnit zejména médii fotografie a filmu, ale také „pokleslými“ žánry reklamy či komiksem. Hlavními rysy amerického pop-artu je používání velkých formátů inspirovaných a parodovaných sériovou výrobou. Barvy jsou buď záměrně zářivé (např. oblíbený Warholův motiv „vybledlých“ květin nebo sítotisk „zmnožené“ ikony Marylin Monroe), anebo mdlé až ponuré (při zaznamenávání autentických událostí, např., autonehod atd.). Pop-art a jeho zájmem o hromadné sdělovací prostředky (marketing a reklamu) můžeme vnímat jako na ranou formu postmodernismu.
Kdo je pop-art?
Typickým představitelem amerického pop-artu je již zmiňovaný Andy Warhol, který se stal klasikou a jehož dílo klišé (otázkou je, zda to bylo záměrem, Warhol měl tak trochu „pod čepicí“. Ve své práci zkoumá kult celebrity a způsob, jakým může být jedinec pohlcen vlastní image nebo jak se za ní může zcela ztratit. Ztráta originálu a kopie, jež ho nahradí, jsou ústředním tématem postmodernistického umění, jehož předchůdcem byl pop-art. Warholův Diptych s Marilyn (1962) byl vytvořen v měsících po sebevraždě Monroeové. Zkoumá způsob, jakým jedinci mohou po smrti dosáhnout „nesmrtelnosti“ nekonečným přetiskováním své podobizny v časopiseh a v reklamě. Každý se může stát hvězdou a zažít svých patnáct minut slávy…
Umění, reklama a fetišismus
Jedním z nejznámějších Warholových pop-artových děl jsou sériově vyráběné plechovky Campabellovy polévky, které povýšil a „fetišizoval“ na umělecké dílo jako poctu a zároveň výsměch konzumu. Zajímavostí je, že a „americký“ průkopník pop-artu narážející na konzumní popkulturu 50. a 60. let Andy Warhol se narodil původně jako „Rusín“ a albín Andrew Warhola v Medzilaborcích na Slovensku. Byl velmi bledé pleti a za svůj život se naučil zvýraznit svůj nevýrazný vzhled různými odstíny stříbrné paruky. Žil se svou maminkou a říká se o něm, že by asexuál s metrosexuálními sklony. Na konci života žil se svou matkou, jako „geniální přerostlé dítě.“
Na závěr je třeba zmínit, že Warhol točil také filmy proslulé svou neskonalou syrovostí a autenticitou. Např. Empire State buidling (1964) zachycuje hodiny jeden z ikonických amerických objektů, kde se nic, kromě změny biorytmu (střídání světla a tmy), ale opravdu nic neděje. Ve filmu Spánek zase… Blow job („Kouření“) už je zase Warholovým experimentem, kterým se realizuje ve své úchylce…. I když tam stejně není nic vidět.
(Přemrštěná) krása versus nevybíravá a mnohdy netaktní dokonalá autenticita. Tato bipolarita byla jedním ze znaků Warholovy tvorby.
Na závěr bych doporučila Warholovo muzeum v Medzilaborcích, které jsem navštívila před pár lety (po cestě „na konec světa“ stojí – alespoň na ceduli u silnice – vesnička „Havay“), kde se krom autentického vhledu do umělcova života také vaří výborné místní brynzové halušky…
Text: Andrea Vatulíková
